Plasma proteins

Under construction / Forgotten

This article was marked by its author as Under construction, but the last edit is older than 30 days. If you want to edit this page, please try to contact its author first (you fill find him in the history). Watch the discussion as well. If the author will not continue in work, remove the template {{Under construction}} and edit the page. Last update: Saturday, 04 Dec 2021 at 7.58 pm.

This article has been translated from WikiSkripta; the translation needs to be checked.

This article has been translated from WikiSkripta; the formatting needs to be checked.

This article has been translated from WikiSkripta; ready for the editor's review.

Proteins in blood serum or plasma are represented by many types of proteins produced by various different cells. The biosynthesis of the vast majority of plasma proteins takes place in liver, a smaller part is synthesized in other places, e.g. lymphocyte (immunoglobulins), enterocytes (e.g. apoprotein B-48) among others. Protein degradation takes place in hepatocyte and macrophages, where proteins are degraded predominantly after complex formation (e.g. antigen - antibody complex, hemoglobin - haptoglobin complex). Intracellularly, peptide bonds of proteins are hydrolyzed by proteases and peptidases to form amino acids. Another way to remove serum proteins is through the excretion of organs, especially the kidneys and gastrointestinal tract.

Total serum concentration of proteins is 65 to 85 grams per litre. Because plasma proteins are oncotically active, their physiological concentrations account for 3.33 to 3.52 kPa oncotic pressure (25 to 26.4 torr). The concentration of proteins in plasma is slightly higher then in serum because plasma contains coagulation factors.

Functions of plasma proteins

Plasma proteins are necessary for a variety of blood/plasma functions:

• maintenance of oncotic pressure;
• transport of lipophilic compounds e.g. hormones (thyroid hormone bound to transtyretin; sex hormones), vitamins, lipids (bound to albumin), bilirubin bound to albumin, drugs);
• nutrition function;
• acidobasic buffer of blood;
• hemocoagulation a fibrinolysis;
• immunity
  • specific immunity (immunoglobulins),
  • non-specific immunity (complement, acute-phase proteins).

Overview of plasma proteins

Protein Molar weight (g/mol) Concentration in serum (g/L) Half-life (days) Function Common causes for increased (↑) or decreased (↓) concentrations Transthyretin (Prealbumin) 54,000 0.2 to 0.4 2 binds thyroid gland hormones and retinol (transport protein) ↓ malnutrition patients Albumin 68,000 35 to 53 15–19 most important transport protein major contributor for oncotic pressure protein reserve of organism ↓ catabolism (decreased synthesis) ↓ hepatopathy (decreased synthesis) ↓ protein loss (nephrotic syndrome) α1 area α1-lipoprotein 180,000–360,000 1.0 to 1.6 (Apo A-I) high density lipoprotein (HDL) cholesterol transport to liver ↑ dyslipidemia α1-antitrypsin 54,000 0.9 to 2.0 4 lysosomal protease inhibitor (mostly elastase) hereditary deficit causes hereditary emphysema and cirrhosis ↑ acute inflamation ↓ hereditary antitrypsin deficiency orosomukoid (α1-acidic glykoprotein) 40,000 0.5 to 1.2 5 binds lipophilic compounds (e.g. progesteron and drugs) regulates the imune response ↑ inflamation α1-fetoprotein 69,000 below 7.5 μg/L 3.5 physiologically produced by fetal liver and yolk sack main protein of fetal serum detectable in serum of pregnant women ↑ hepatoma ↑ some GIT malignities ↑ pregnancy ↑ in fetus α2 area Haptoglobin 85,000–1,000,000 0.3 to 2.0 2 binds liberated hemoglobin (in intravascular hemolysis) ↑ acute inflamation ↓ hepatopathy ↓ intravascular hemolysis (increased consumption of haptoglobin) α2-makroglobulin 800,000 1.3 to 3.0 5 protease inhibitor (trombin, trypsin, chymotrypsin, pepsin) transport of small proteins (cytokines, growth factorsy) and two-valent ions (e.g. Zn2+) ↑ acute inflamation cannot be filtered through glomerulus even in nephrotic syndrome - marker of nephrotic syndrome Ceruloplasmin 160,000 0.2 to 0.6 4.5 oxidation activity (oxidation of Fe2+ to Fe3+) binds copper (up to 90% of all copper in serum) ↓ Wilson disease (hepatolenticular degeneration) β1 area Transferrin 77,000 2.0 to 3.6 7 transport of iron ↑ low iron levels ↓ malnutrition ↓ hepatopathy ↓ inflamation Hemopexin 57,000 0.5 to 1.1 3–7 binds liberated heme (in intravascular hemolysis) β-lipoprotein 2,750,000 0.7 to 0.9 (Apo B-100) 3 low density liporprotein (LDL) cholesterol transport from liver to tissues high and variable molar weight C4 (complement protein) 206,000 0.1 to 0.4 1 complement cascade ↑ inflamation ↓ autoimmune reaction β2 area C3 (complement protein) 180,000 0.8 to 1.4 1 complement cascade ↑ inflamation ↓ autoimmune reaction β2-microglobulin 11,800 0.001 to 0.002 soluble part of leukocyte receptors ↑ haematologic tumour ↑ decreased tubular resorption Fibrinogen 340,000 1.5 to 4.5 coagulation cascade, fibrin precursor only in plasma, not in serum ↑ inflamation ↑ pregnancy C-reactive protein (CRP) 111,000 1.5 to 5 mg/L 1 complement activation ↑↑ acute bacterial inflamation (up to 400 mg/L) (↑) acute viral inflamation (does not have to change, may rise up to 20 to 40 mg/L) γ area IgG 150,000 8.0 to 18.0 24 late antibodies ↑ (chronic) inflamation IgA 160,000 0.9 to 3.0 6 mucous membranes antibodies ↑ inflamations IgM 900,000 0.6 to 2.5 5 early antibodies ↑ acute inflamation

Electrophoresis of plasma proteins

Albumin

Albumin is the most common serum protein, it accounts for approximately 55 to 65% of total serum proteins (average blood concentration is 40 g/L). Je syntetizován v játrech a jeho tvorba závisí na příjmu aminokyselin.

• Albumin is crutial for maintenance of the oncotic pressure of the plasma. Decreased albumin concentrations (hypoalbuminemia) below 20 g/L usually lead to oedemas.
• It acts as a carrier. It enables the transport of bilirubin, heme, steroid compounds, tyroxine, fatty acids, bile acids, metals, drugs, among others.
• Albumin is a protein reserve of the body and serves as a source of amino acids, especially essential amino acids for various tissues. During malnutrition, its concentration decreases, however, serum albumin levels are not a good indicator of early protein malnutrition because albumin has a long plasma half-life and large body stock. For this reason, albumin is a long-term marker of nutrition.

Synthesis of albumin

The synthesis of albumin has multiple steps. Preproalbumin, a precursor of albumin is synthesized by hepatocytes, but does not exit the cell cytoplasm. Subsequently, preproalbumin enters endoplasmatic reticulum, where it is transformed into proalbumin, the most abundant intracellular form of albumin. Then, proalbumin enters Golgi complex, where it is transformed into albumin and excreted our of the cell.

Acute-phase protein

Acute-phase protein are proteins that are increased during acute inflammatory reaction of the organism, trauma, surgiceries, infarct of myocard, tumours, birth, increased stress of physical exercise. All abovementioned situations can induce the increase of acute-phase proteins, but the molecular response will vary based on the underlying cause (i.e. bacterial inflammatory reaction will increase different proteins than e.g. trauma).

Such mediators serve to ensure the overall response of the organism, mutual communication and regulation of ongoing events. Additionally, they also produces the "general symptoms" of inflammatory process (fever, muscle and joint pain). These substances are of clinical importance, the main synthesis arises as a result of known pathology, or when its concentration corresponds to the extent of tissue damage. Therefore, these substances may be used as markers for confirming/determining the origin of organism damage (whose symptoms may be relatively non-specific), determining the extent of the damage, and monitoring the course of the therapy.

Positive markers of acute phase response

This group encompases various proteins, whose blood (plasma) levels increase upon the beginning of the pathological process. They can be divided into following groups based on their effect on the organism (or their purpose in organism):

Immune complexes

The purpose of some proteins of acute phase is to neutralize the xenobiotics (or microorganism) that caused the inflammation. Examples may be:

• C-reactive protein (CRP),
• complement, (all complement cascade proteins are increased, C3 and C4 have the higher physiological plasma concentrations, therefore, their increase if the most pronounced),
• tumor necrosis factor α (TNF-α), interleukin 1 (IL-1) and interleukin 6 (IL-6).

Proteins that prevent the colateral damage of the inflammatory response

During inflammation, immune cells (such as phagocytes) release cytotoxic compounds that may damage not only the pathogen, but also the healthy tissues, which would cause undesirable side effects. To avoid this colateral damage, during inflammatory response, organism produces proteins that excessive inactivate proteolytic enzymes and reactive oxygen species (ROS) mitigating the damage to its own tissues. Such compounds include

Protease ingibitors

• α₁-antitrypsin,
• α₁-antichymotrypsin,
• α₂-makroglobulin,

Compounds that decrease the synthesis or concentration of reactive oxygen species (ROS) - not only ROS scavengers, but also proteins that bind metal (mostly iron and copper) whose presence may worsen the inflammatory process. As a resuls, chelation of iron and copper may decrease the synthesis of reactive oxygen species (via Fenton reaction). Such compounds include

• haptoglobin,
• hemopexin,
• ferritin,
• ceruloplasmin.

Compounds, whose purpose is the transport of waste products away from the inflammation. Such compounds include

hemoglobin

hemopexin

• serum amyloid A (SAA).

Coagulation factors and proteins inducing the tissue regeneration. Such compounds include

• fibrinogen.

The purpose of some positive reactants, such as procalcitonin (PCT), remains unknown. Despite the unknown purpose, its increase of plasma concentration may be of a key importance when determining the nature of acute phase response. Therefore, even some compounds with unknown physiological function may be clinically useful.

The rate of increase of acute-phase proteins

The rate of increase of acute-phase proteins varies considerably. Therefore, for clinical purposes, we can divide acute-phase proteins into three groups: early, intermediate, and late based on the rate of increase of their plasma concentrations.

Časné proteiny akutní fáze

jsou bílkoviny s velmi krátkým biologickým poločasem. Změny jejich plazmatické koncentrace jsou patrné již za 6–10 hodin po začátku onemocnění. Vzestup vrcholí obvykle v průběhu druhého a třetího dne. Hlavními představiteli jsou především C-reaktivní protein (CRP) a sérový amyloid A (SAA). Nověji se v klinické praxi používá prokalcitonin (PCT).

C-reaktivní protein

C-reaktivní protein (CRP) je jedním z nejdůležitějších reaktantů akutní fáze. Je to bílkovina, která hraje úlohu opsoninu. Své jméno získal díky tomu, že precipituje s tzv. C-polysacharidem pneumokoků.

Plazmatická koncentrace CRP se zvyšuje již za 4 hodiny po navození reakce akutní fáze a v průběhu prvních dvou dnů jeho koncentrace vzroste i více než 100krát. Maximální koncentrace je dosaženo za 24–48 hodin, přibližně 24 hodin je i poločas CRP.

Fyziologicky bývá plazmatická koncentrace do 8 mg/L. Rychlý a vysoký vzestup CRP (typicky na hodnoty nad 60 mg/l) doprovází především akutní bakteriální infekce, méně obvykle také mykotické infekce. Virové infekce naproti tomu bývají charakterizovány relativně malým vzestupem CRP (zpravidla pod 40 mg/l). Stanovení plazmatické koncentrace CRP proto napomáhá v rozhodnutí, zda zahájit léčbu antibiotiky. Úspěšná antibiotická terapie se pak projeví rychlým poklesem CRP, naopak při neúspěšné léčbě přetrvává zvýšení.

Stanovením CRP lze odhalit riziko pooperační infekce. Třetí den po operaci má jeho koncentrace rychle klesat k normě. Přetrvávající zvýšení nebo jen částečný pokles, následovaný dalším zvýšením, naznačuje přítomnost infekce nebo jiné zánětlivé komplikace.

Mírný vzestup CRP provází i infarkt myokardu. Obecně lze také říci, že mírně elevované hladiny CRP (obvykle kolem 10 mg/l) patří mezi známky vysokého kardiovaskulárního rizika. Sledování koncentrací CRP je užitečné i při monitorování autoimunitních onemocnění.

Nevýhodou CRP je jeho nízká specifita. Na rozdíl od prokalcitoninu neinformuje o tíži orgánového postižení, nýbrž pouze o přítomnosti infektu. Vzájemně jsou se tyto dva markery nenahrazují, ale doplňují.

Prokalcitonin

V posledních letech se ve výzkumu i v klinické praxi začíná jako reaktant akutní fáze využívat prokalcitonin (PCT). Tuto bílkovinu o 116 aminokyselinách a molekulové hmotnosti 13 000 fyziologicky tvoří C buňky štítné žlázy jako prekurzor hormonu kalcitoninu. Zejména při generalizovaných bakteriálních infekcích jej však začnou produkovat i další buňky, hlavně neuroendokrinní buňky plic a střeva, ale i buňky parenchymatózních orgánů a při sepsi prakticky všechny tkáně a typy buněk. Koncentrace této bílkoviny pak v plazmě prudce stoupá. PCT uvolněný při sepsi není konvertován na kalcitonin. Přesný fyziologický význam prokalcitoninu není zdaleka objasněn; předpokládá se, že se podílí na regulaci zánětu a má analgetické účinky. Poločas prokalcitoninu je 1 den a po imunitní stimulaci vzrůstá jeho sérová koncentrace již během 2–3 hodin asi dvacetinásobně. Zvýšení lze pozorovat jen při generalizovaných bakteriálních, mykotických a protozoárních infekcích, neobjevuje se u virových infekcí. S méně výrazným vzestupem se lze setkat u polytraumat, popálenin a po rozsáhlých břišních operacích.

Stanovení PCT

Provádí se vysoce citlivou imunoluminometrickou metodou, PCT-LIA (Luminescence ImmunoAssay). Jde o metodu se dvěma monoklonálními protilátkami, jednou proti C-terminální sekvenci prokalcitoninu (tzv. katakalcinu) a druhou proti centrální části prokalcitoninu (tj. proti kalcitoninu). Anti-katakalcinové protilátky jsou immobilizovány na povrchu zkumavky, anti-kalcitoninové protilátky jsou značeny luminescenční sondou (derivátem akridinu). Metoda vyžaduje luminometr, je k ní třeba 20 μl séra nebo plasmy.

Jako rychá metoda se používá imunochromatografický test na prokalcitonin (PCT-Q) v séru a plasmě. Je k němu třeba 200 μl séra nebo plasmy, výsledek je k dispozici za 30 minut. Tento test se doporučuje pro rychlou diagnostiku akutní pankreatitidy.

Orientační hodnoty PCT

Normální hodnoty (ng/ml) < 0,5; chronické zánětlivé procesy < 0,5–1; bakteriální infekce komplikovaná systémovou reakcí 2–10; SIRS 5–20; těžké bakteriální infekce – sepse, MODS 10–1000. Při protrahované sepsi přetrvává zvýšená hladina PCT, zatímco hladiny některých jiných cytokinů klesají.

Neinfekční příčiny zvýšení PCT

Pooperační stav, mnohočetné trauma, úraz teplem, kardiogenní šok, u novorozenců prvních 48 h po porodu.

Ze srovnání PCT, CRP, IL-6 a WBC vyplývá, že ukazatelem s nejvyšší senzitivitou a specificitou pro diferenciální diagnostiku infekční a neinfekční etiologie SIRS je prokalcitonin.

Proteiny akutní fáze se střední dobou odpovědi

jsou proteiny, jejichž koncentrace se mění 12–36 hodin po začátku onemocnění a maxima je dosaženo ke konci prvního týdne. Patří k nim α₁-kyselý glykoprotein (orosomukoid), α₁-antitrypsin, haptoglobin a fibrinogen.

Pozdní proteiny akutní fáze

jsou zastoupeny složkami komplementu C3 a C4 a ceruloplazminem, u nichž se změny rozvíjí až po 48–72 hodinách po začátku onemocnění. Vzestup koncentrací je ve srovnání s oběma předchozími skupinami proteinů méně vyjádřen a vrcholu dosahují až po 6–7 dnech.

Negativní reaktanty akutní fáze

Negativní reaktanty akutní fáze jsou bílkoviny, jejichž hladiny se v průběhu akutní zátěže snižují. Hlavními zástupci jsou albumin, prealbumin a transferin. Pro sledování a hodnocení průběhu reakce na zátěž mají menší význam než pozitivní reaktanty. Často jsou však využívány jako kritérium syntézy bílkovin v játrech a jako ukazatelé malnutrice.

Imunoglobuliny

Protilátky (imunoglobuliny) jsou specifické globuliny krevní plazmy s elektroforetickou pohyblivostí β–γ. Vznikají v plazmatických buňkách jako humorální součást imunitní reakce na určitý antigen. Molekula imunoglobulinu má schopnost specificky vázat příslušný antigen, proti kterému se vytvořila. Po vazbě vzniká imunitní komplex. Kromě toho imunoglobuliny plní další funkce zahrnující např. vazbu komplementu, vazbu na neutrofilní leukocyty a makrofágy, aktivaci fagocytózy. Imunoglobuliny dělíme na 5 tříd – IgG, IgM, IgA, IgD a IgE. U třídy IgG byly popsány ještě podtřídy – IgG-1, IgG-2, IgG-3, IgG-4, jejichž funkce se liší. Rovněž třída IgA není jednotná, tvoří ji podtřídy IgA-1 a IgA-2. Základní struktura molekuly imunoglobulinu je tvořena dvěma stejnými těžkými řetězci (H-řetězce), označovaných podle jednotlivých tříd γ, μ, α, δ a ε, a dvěma lehkými řetězci (L-řetězce) κ a λ, které jsou pro jednotlivé třídy společné. Každá molekula imunoglobulinu obsahuje buď κ nebo λ řetězce. Při první infekci baktériemi či protozoy nastupuje v průběhu 2–3 dnů tvorba protilátek IgM, která je později během 5–7 dnů vystřídána tvorbou IgG se stejnou specifitou. Opakovaná infekce způsobí rychlé zvýšení hodnot IgG a malé zvýšení koncentrace IgM. Výrazné změny množství imunoglobulinů se projeví při elektroforetickém vyšetření jako:

• hypogamaglobulinemie (snížení vrcholu v oblasti γ);
• hypergamaglobulinemie;
  • polyklonální (zvýšení vrcholu β-γ globulinu o široké bázi);
  • monoklonální (úzký vrchol v oblasti β-γ globulinů).

Hypogamaglobulinemie

Hypogamaglobulinemie vzniká v důsledku zvýšených ztrát imunoglobulinů močí nebo střevem. Jinou závažnou příčinou je pokles tvorby imunoglobulinů, který může postihovat všechny nebo pouze jednotlivé třídy. Tyto defekty humorální imunity mohou být primární nebo sekundární a jsou příčinou závažných imunodeficitních stavů projevujících se opakovanými infekcemi s těžkým průběhem.

Metody stanovení bílkovin v séru

Základním vyšetřením proteinů v séru nebo plazmě je stanovení jejich souhrnné koncentrace – tzv. celkové bílkoviny. Při nálezu patologických hodnot a v dalších indikovaných případech následuje podrobnější vyšetření, které zahrnuje elektroforézu sérových bílkovin, imunofixaci a cílené stanovení koncentrace vybraných sérových proteinů.

Serum protein electrophoresis

Principle

Serum protein electrophoresis (SPEP) is a separation method based on a movement of charged particles within electric field. The compounds of interest need to be charged (i.e. they must either be ions, or ampholytes). Most proteins have ampholytic nature, therefore, their net charge can be positive or negative with variance of pH of the buffer during electrophoresis. Once a mixture of various charged molecules is exposed to a stationary electric field, individual ions will start moving towards either electrodes. The velocity of movement of ions depends on following factors:

• the charge of the molecule (positive ions move towards negative electrode, negative ions move towards positive electrode).
• magnitude of charge (the higher charge, the more the molecule is attracted to the electrode; if the net charge of a molecule is equal to zero, the molecule will not move at all)
• size of the compound or relative molar mass of the compound (molecules with higher molar mass will move slower that those with lower molar mass)
• voltage

Usually, a mixture of protein is separated in electrophoresis at pH 8.6 (using akaline buffer). Because izoelektric point of most serum proteins is near 5 to 6, at pH 8.6, all proteins are negatively charged, therefore, they will move towards the anode (positive electrode).

Blood serum electrophoresis usually separates proteins into 6 to 7 fractions: prealbumin (seen rarely), albumin, α₁, α₂, β₁, β₂, (sometimes poorly resolved, may be seen only as β fraction), γ fractions. With the exception of albumin and prealbumin fractions which contain only single protein each, these fractions consist of multiple proteins with similar electrophoretic mobilities.

Plasma protein concentration by electrophoretic fraction

Reference ranges of plasma protein concentration by electrophoretic fraction

Fraction	Relative protein concentration (%)	Absolute protein concentration (g/L)
Albumin	55 to 69	35 to 44
α1	1.5 to 4	1 to 3
α2	8 to 13	5 to 8
β	7 to 15	4 to 10
γ	9 to 18	5 to 12

Clinical use

Serum protein electrophoresis (SPEP) is used especially if we find a pathological result of the total protein, or if we need more detailed information about serum proteins. Especially valuable for the card:

• dysproteinemia - change in the concentration and qualitative composition of individual proteins in serum,
• paraproteinemia - characterized by the presence of monoclonal immunoglobulins.

Electrophoresis results	Comment	Alb	α1	α2	β	γ	Examples of common pathologies
Acute inflammation	increased positive markers of acute phase (α1-antitrypsin, orosomucoid, haptoglobin, ceruloplazmin, CRP, C3) decrease of negative reaktants acute phase immunoglobulins are normal (their concentration has not increased yet) decrease of albumin						acute phase of inflammatory disease acute tissue damage (myocardial infarction, surgery) major burn
		↓ or N	↑	↑		N
Chronic inflammation	polyclonal increase of immunoglobulins decrease of albumin remaining proteins are unchanged						reconvalescence phase after infection disease (post-inflammatory) some reumatic fevers
		↓ or N	N	N	N	↑
Chronic active inflammation	increased α-globulines suggest inflammation re-activation decrease of albumin						chronic active reumatic fever
		↓	↑	↑	N	↑
Hepatic pathology	decreased proteosynthesis in liver - most proteins are decreased as they are synthesized in liver normal or increased production of immunoglobulins (synthesized outside of liver) poor separation of β and γ fraction (β-γ bridge – increased IgA)						chronic liver diseases – liver fibrosis and cirrhosis
		↓	↓	↓	↓	↑
Nephrotic pathology	výrazné ztráty bílkovin močí (převládají renální ztráty albuminu) zvýšení bílkovin s největší Mr – α2-makroglobulinu a β-lipoproteinu nadměrná tvorba imunoglobulinů někdy se neoddělí β a γ frakce (tzv. β-γ můstek – při zvýšení IgA) decrease of albumin						nephrotic syndrome
		↓	N	↑	↑	↓ or N
Hypogamaglobulinemia	decreased synthesis of all γ globulines normal albumin						primary deficiency of synthesis of immunoglobulines secondary deficiency of synthesis of immunoglobulines increased immunoglobulin losses
		N	N	N	N	↓
Monoclonal gamapathy	homologous, sharp peak anywhere in β or γ region decreased or normal albumin						benign monoklonal gamapathy malignant monoklonal gamapathy (myeloma)
		↓	↓	↓	↑	↑